středa 26. července 2017

Les sebevrahů Aokigahara (Jeremy Bates)


Les Aokigahara je reálným lesem, který se rozkládá na úpatí hory Fudži v Japonsku. Tento les se stal světově známý tím, že zde ročně spáchá desítky lidí sebevraždu. Od toho se mu ve světě přezdívá Les sebevrahů. O tomto místě bylo napsáno několik knih, natočeno pár hororových snímků a jistě natočeno několik dokumentů. Toto místo si vybral i autor Jeremy Bates, který do něho zasadil příběh své první knihy, kterou nazval přímo po tomto místě.

Příběh vypráví o šestadvacetiletém Ethanovi, který společně se svojí přítelkyní Mel učí v Japonsku angličtinu. V rámci svého volna se tito dva mladí lidé vydají společně s Melininým bývalým spolužákem Johnem Scottem a současným kolegou Neilem na výšlap hory Fudži. Kvůli počasí bohužel musí tento výšlap odložit, a když se na nádraží seznámí s izraelským párem Benem a Ninou, rozhodnou se, že společně s nimi přenocují v lese Aokigahara a zažijí tak alespoň větší dobrodružství, než by zažili někde v hostelu. Co ovšem začalo jako dobrodružství, se rychle mění v katastrofu. Skupinka hrdinů se v lese ztrácí a první oběť na sebe nenechává dlouho čekat. Je možné, že by les měl takovou nadpřirozenou sílu svých obětí, aby vnukl člověku myšlenku k sebevraždě? Nebo nejsou naši hrdinové v lese sami a stali se lovnou zvěří?

Od té chvíle, co tato kniha vyšla, tak jsem na ní nemohl zapomenout. Stále mě k ní něco přitahovalo a to nejspíše to, že jsem věděl o existenci lesa Aokigahara, a jako každé tajemné místo mě vždycky přitahoval a zároveň děsil. Nakonec jsem tedy neodolal a musel si tuto knihu pořídit. Stále jsem ale tak nějak tušil, že mě kniha zklame, protože mě zklamali i oba hororové snímky, které byly o lese sebevrahů natočeny. Naštěstí jsem se krutě mýlil, protože tahle kniha si mě naprosto získala a nedokázal jsem se od ní odtrhnout.

Co je asi největším tahounem této knihy, je autorův skvělý styl psaní a schopnost popsat les sebevrahů tak, že jsem já sám měl pocit, že po tomto lese bloudím a s mírným napětím čekám, kdy narazím na tělo nějakého oběšence. Po celou délku knihy mě jímal určitý pocit zklíčenosti, který se postupně stupňoval až vyvrcholil ve velké finále. Moje finále ale proběhlo o trochu dříve, než se rozhodl autor, že tuto knihu ukončí.

Závěr je totiž tím jediným, co mi na této knize nesedlo. Chápu autora, že se rozhodl do této knihy vložit nějaký ten hororový prvek, aby dostál žánru této knihy, ale podle mě konec zkazil celý dojem z knihy. Po celou dobu totiž autor postupně buduje napětí, které je místy až k nevydržení, a pak dojde ke zvratu, kdy se mi málem zastavil dech. Pak ovšem začne vysvětlování, o co vlastně jde, a to už nastala chvíle, kdy mě kniha přestávala bavit. Sice chápu, proč se autor rozhodl jít tímto směrem, ale vzhledem k předešlému ději se mi tento závěr nelíbil. Jsem ale ochoten to autorovi odpustit, protože jde o jeho prvotinu, takže příště už to snad bude stoprocentní zážitek.

Další věc, která je na knize skvělá, jsou charaktery postav. Autorovi se podařilo vytvořit komplexní charaktery postav, které mi byly po většinu času sympatické. Některé dříve, jiné později, ale každá z postav měla něco, co jí dělalo zvláštní. Nejvíce mi přirostl k srdci Ethan, jehož očima celý příběh sledujeme a s nímž se ve flashbacích vracíme do událostí v minulosti, které příjemně dotváří Ethanovo chování v přítomnosti. Sice jsem se chvílemi pozastavoval nad chováním některých postav a nad rozhodnutími, která učinili, ale nebylo to nic, co by mě vytáčelo do vrtule, nebo kazilo požitek ze čtení. Všechno je navíc podtrženo informacemi o Japonsku a lese Aokigahara, které byly nejen zajímavé, ale skvěle dotvářeli celkový kolorit této knihy.

Les sebevrahů Aokigahara je jedno z  největších překvapení, které se mi letos dostalo do ruky. Doufám, že je pravda to, co se píše na zadní straně této knihy,a to to, že by na podzim měla vyjít druhá kniha z této série Nejděsivějších míst světa, která by se měla věnovat pařížským katakombám. Už teď se totiž nemůžu dočkat, až si přečtu další knihu od tohoto "návykového" autora.


HODNOCENÍ: 89%




úterý 11. července 2017

Štěnice (Ben H. Winters)


Když se čtenář podívá na obálku této knihy, je mu téměř jasné, o čem Štěnice vlastně bude. Není to ovšem tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Susan žije se svým manželem Alexem a malou dcerkou Emmou v malém bytečku, který jim je těsný. Proto se snaží najít nové bydlení, které by bylo finančně dostupné a dostatečně prostorné pro jejich rodinku. Štěstí jim přeje a podaří se jim najít byt snů za celkem malé peníze. Majitelka domu sice působí trochu podivně, ale to nebrání tomu, aby se rodinka Wendtonových mohla nastěhovat.

Všechno vypadá naprosto idylicky. Po nastěhování se sice objevují nějaké bytové nedostatky, ale nejde o nic závažného. Susan postupně nový byt zařizuje a nabírá energii k tomu, aby začala malovat v novém pokoji, který si pro malování vyhradila. Susan ovšem na internetu zaujmou články o štěnicích, které zamořily některé domy v nedalekém okolí. To rozhodně nepřispívá jejím problémům se spánkem. Brzy jí pronásledují děsivé sny a netrvá dlouho a Susan na sobě začne objevovat štípance, které by mohly být právě od štěnic. A bude to ještě horší!

Od této knihy jsem neměl moc velká očekávání. Podle popisu a názvu jsem si v hlavě sestavil jakousi kostru příběhu, kterou se asi kniha bude ubírat a více méně jsem se trefil. Alespoň s první třetinou knihy. Kniha je rozdělena do třech částí. V té první se pozvolna seznamujeme s postavami, s novým bydlením a pomaličku se začíná objevovat problém se štěnicemi. Ve druhé části se autor hlouběji ponořil do problematiky se štěnicemi a začal si pohrávat s psychikou hlavní hrdinky a třetí část se zvrtla v absolutní blázinec, s kterým jsem nepočítal.

Autorův styl psaní se čte jedna radost. Kniha je psána jednoduchým stylem, příběh nepůsobí překombinovaně a dokonce se autorovi daří postupně budovat tísnivou atmosféru, která je ke konci téměř k nevydržení. První dvě třetiny jsou opravdu dobře napsané, i když mi v jednu chvíli přišlo, že se děj nikam neposouvá. Celá rodinka se vzbudí, Alex odejde do práce, kde pracuje jako fotograf drahých šperků pro katalogy, malou Emmu vyzvedne chůva a Susan proplácá svůj den v blouznění o štěnicích. Sem tam přišlo nějaké oživení, ale i tak si mě příběh udržel a byl jsem stále zvědav, jestli tam ty štěnice jsou nebo ne.

Mnoha lidem se nelíbí styl, jakým autor knihu zakončil. Za sebe musím říct, že mě závěr této knihy nezklamal. Je sice pravda, že se autor nechal trochu unést a trochu násilně tam vrazil dost násilí (což je zajímavá věta), ale pořád mi to přišlo v normě. Za takový konec jsem mnohem raději, než kdyby mě autor nechal na pochybách, zda jsem četl knihu o zamořeném bytě štěnicemi nebo o psychicky nemocná ženě v domácnosti.

Popravdě jsem od knihy očekával méně než jsem dostal, což se mi málokdy stane. Čtení jsem si hezky užil, i když jsem měl párkrát podivný pocit, že mi něco leze po nohách nebo svědí ve vlasech. Za mě jsou štěnice (ne)příjemným čtením, které vám zpříjemní pár odpolední nebo vám uštědří pár nočních můr. Za zkoušku rozhodně stojí.


HODNOCENÍ: 69%




středa 28. června 2017

Hlavně to nikomu neříkej (Miroslava Varáčková)


Eva je sedmnáctiletá studentka střední školy. Žije pouze se svým dvacetiletým bratrem Ivem, její otec zemřel a matka po smrti manžela odešla do Anglie za prací. K tomu všemu je Eva ve třídě šikanovaná skupinkou spolužáků, kteří si rozhodně neberou servítky a pěkně Evě znepříjemňují život. Dívka se tak nachází v bezvýchodné situaci. Bojí se o svém trápení někomu říct, a to i svému bratrovi, protože je přehnaně ochranitelský a dělá věci ještě složitějšími, než jsou. Jediná věc, v které se Eva cítí jistá a je její jedinou záchranou, je tanec. Tanec je jejím jediným únikem od světa, a o to více, když se na obzoru začne objevovat počínající láska.

Miroslava Varáčková je pro mě naprosto novou autorkou a zrovna tak se moc neorientuji v dívčích románech. Nemohu tedy s jistotou říci, jak moc je tato kniha originální, ale co s jistotou říci mohu je to, že se autorce podařilo věrohodně zpracovat téma šikany. Ne že bych byl v šikaně nějakým způsobem zběhlý, ale na knize je zřetelné, že se autorka nenechala unést a udržela se v mezích uvěřitelnosti. K tom vytvořila odpovídající postavy různých charakterů, kteří děj pěkně doplňují a vytvořila tak příjemnou a ne příliš náročnou knihu.

Tato kniha je především sondou do hlavy mladé a utlačované dívky, která se pokouší vyrovnat s útrapami svého života. Šikana ale nebyla tím, co mě na knize nejvíce lákalo. Tato kniha se ke mě dostala zrovna ve chvíli, kdy venku bylo krásně, léto se tryskem blížilo a já měl zrovna náladu na knihu plnou romantiky. Po téhle stránce jsem ovšem nedostal to, co jsem očekával. Romantická linka je sice v knize výrazná, ale nějak mě neoslovila. Nevím přesně čím to bylo, ale když čtu knihu s romantickou zápletkou, tak od ní očekávám, že vypnu a najednou se v půlce knihy proberu ze snění a mám na tváři ten nevypnutelný a přitroublý úsměv. Asi by to mohlo být tím, že tahle kniha nemá být primárně romantickou, ale spíše má přinést jisté poselství těm, kteří by mohli trpět podobnými problémy, jako hlavní postava.

Mám ale jeden velký rozpor a to s hlavní postavou. Vlastně ani nevím, jestli jsem si jí oblíbil nebo mi byla spíše nesympatická. Velice se mi na ní líbilo, že to byla silná dívka, která se snažila svým trýznitelům postavit a nebála se jim postavit čelem. Silně se i vyrovnávala se ztrátou svých rodičů a odjezdem nejlepšího kamaráda do ciziny. Pak ovšem nastaly chvíle, kdy bych jí nejraději z knihy vytáhl a zatřásl s ní, aby se vzpamatovala. V knize totiž nastaly chvíle, kdy se mi nelíbilo její chování a hodně si toho zavinila sama. Myslím třeba tu scénu v hospodě, kdy se všechno mohlo vyřešit naprosto jednoduše a ona z toho udělala aféru, kterou si mohla klidně ušetřit. Trochu mi to kazilo požitek z knihy.

Přesto nebyl problém knihu přečíst. Miroslava Varáčková píše čtivě a jednoduše, takže i když zpracovává poměrně vážné téma, já jsem si u ní krásně odpočinul. Navíc autorka do příběhu zasadila i e-mailové a smskové konverzace, které někdy zaberou i pár stránek, takže stránky ubíhají rychle. Musím pochválit i obálku, která se mi opravdu líbí a nějakým způsobem mi přijde, že z ní jde taková melancholie, která přesně vystihuje základní podstatu knihy.

Knihu můžu s klidným srdcem doporučit. Pokud od ní nebudete očekávat spalující romanci pro mladistvé, ale spíše příběh trýzněné dívky, která se snaží probít a protančit krušným životním obdobím, tak budete jistě spokojeni. Primárně je kniha určena pro dospívající dívky, ale pokud nespadáte do této kategorie (stejně jako já), a přesto vás kniha zaujala, určitě se do ní můžete pustit. Neměla by vás zklamat.

HODNOCENÍ: 70%

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství SLOVART






sobota 10. června 2017

Vdova (Fiona Barton)


Dvouletá Bella zmizela! Byla bez dozoru své matky jen pár minut a už jí více nikdo nespatřil. Policie potřebuje nutně najít nějaké stopy a někoho obvinit. Brzy se dostávají na stopu Glena Taylora, který by mohl být oním únoscem. Po mnohých peripetiích je Glen zproštěn obvinění a on a jeho žena Jean se stávají cílem útoků okolních obyvatel a mnoha novinářů, kteří lační po rozhovoru s vrahem a únoscem. Nyní ovšem Glen zemřel a Jean zůstává na vše sama a rozhodne se promluvit o tom, jaké to je být ženou neusvědčeného monstra.

Na příběh nahlížíme z pohledu několika postav, a to v různých časových obdobích. Příběh se totiž táhne od roku 2006 až do roku 2010 a je pro čtenáře důležité bedlivě tato data sledoval, aby dobře pochopil celý koncept příběhu. Autorka totiž skáče z roku do roku a mohlo by to tak na čtenáře působit poněkud zmateně. Pojďme si ale přiblížit postavy, jejíchž očima na příběh nahlížíme.

Hlavní postavou je tedy Jean Taylerová, která je v příběhu označována jako vdova. Jde o mlčenlivou a zhrzenou ženu, která žije v bezdětném manželství s mužem, který ji jistým způsobem utlačuje. Jean ovšem nemá odvahu k tomu, aby se svému muži postavila, a o to méně, když je obviněn z únosu malé Belly. Jean se snaží být svému muži oporou, i když si není stoprocentně jistá, zda je opravdu bez viny. Nebo ví Jean o zmizení malé Belly více, než je ochotna přiznat médiím?

Glen Taylor je naprostým opakem své ženy Jean. Je náladový, možná arogantní a ještě ke všemu skrývá nechutné tajemství, které nezná ani jeho žena. Glen pracoval v bance, ale kvůli nevhodnému chování je z práce vyhozen a začne jezdit pro jednu rozvážkovou službu. Nedlouho na to se ztrácí Bella a Glen je obviněn z jejího únosu. Popravdě nevím, co si o Glenově postavě vůbec myslet, protože působí velmi nevěrohodným dojmem. Nedokázal jsem ani určit, zda svou ženu skutečně miluje, o čemž jí stále přesvědčuje nebo je to jen maska, aby kryl sám sebe a nebyl na všechno sám. Glenův pohled vyprávění v knize nenajdeme, ale je natolik výraznou postavou, že nás provází v téměř všech vyprávěních postav.

Další postavou, z jejíž pohledu pohlížíme na tento příběh, je detektiv Bob Sparkes. Bob byl hlavním vyšetřovatelem v případu zmizení malé Belly a byl to on, kdo obvinil Glena Taylora. Celých 5 let se Bob snaží zjistit, kdo stojí za únosem malé dívky, ale najít to správné vodítko se mu nedaří. Dokáže Bob i po 5 letech zjistit, kdo za únosem stojí a dostát tak svému detektivnímu postavení u policie?

Neméně důležitou postavou je zde redaktorka Kate Watersová. Ambiciózní reportérka, které se nyní podařilo přesvědčit čerstvou vdovu, aby jí podala exkluzivní rozhovor, který žádné noviny předtím neulovily. Kate je do příběhu zainteresovaná od jeho počátku a spolupracuje i s detektivem Sparkesem, s kterým si vybudovala přátelský vztah. Bude to Kate, komu se podaří odhalit skutečného viníka, který stojí za Bellyným únosem?

Poslední pohledem, kterým budeme nahlížet na příběh, je matka ztracené Belly. Dawn je samozřejmě zoufalou matkou samoživitelkou, která nedokáže přenést přes srdce, že by její dcera byla mrtvá. Její četné rozhovory a návštěvy v televizi na mě ovšem chvílemi působily, jako kdyby na dceřině zmizení budovat své zviditelnění. Je možné, že by Dawn zinscenovala dceřino zmizení a získala tak popularitu, která by jí mohla přivést třeba i novou lásku?

Co se celkové knihy týče, tak jsem s ní spokojen. Očekával jsem sice něco trochu jiného, ale ani tak to nebylo špatné. Určitě ale nejde o psychothriller, jak je uvedeno na přebalu knihy, ale spíše o psychologický román, který má v sobě zabudovanou detektivní zápletku. Chtělo by to ale nějakým způsobem oživit. Vyprávění této knihy je pomalé a ve vyšetřování nedochází téměř k žádnému pokroku. Jako psychologický román ovšem funguje skvěle, protože je to pěkná sonda do života lidí, kteří se snaží vypořádat s nenávistí jejich okolí a se ztrátou milovaného člověka.


HODNOCENÍ: 69%

pondělí 5. června 2017

Paní půlnoci (Cassandra Clare)


Začalo to sérií Nástroje smrti, kde Cassandra Clare začala poprvé vyprávět příběhy ze světa Lovců stínů. Tahle série se dočkala neskutečného úspěchu a v knižním světě je jen málo těch, kteří by o této sérii a autorce neslyšeli. Pak přišla trilogie Pekelné stroje, které Nástrojům smrti předcházely, ale dočkaly se podobného úspěchu, jako předešlá série. Knih ze světa Lovců stínů je ještě více, ale tohle jsou ty, které byly přeloženy do českého jazyka. Z politováním musím přiznat, že se mi knihy Cassandry Clare vyhnuly, až na první díl Nástrojů smrti. Nyní ovšem na český trh dorazil první díl, který otevírá novou trilogii Temné lsti, a ten už se mi naštěstí nevyhnul.

Příběh nové trilogie je zasazen do prostředí Los Angeles, kde v místním institutu žije sedmnáctiletá Emma Carstairsová, která ve dvanácti letech přišla za Temné války o oba rodiče. Jediné, na co Emma od té doby myslí je pomsta jejích rodičů. Po pěti letech se konečně zdá, že by mohla k pomstě dostat příležitost. V okolí se začnou objevovat zavražděná těla lidí a víl, která nesou stejné známky mučení, jako těla jejích rodičů. I když se kvůli vyšetřování musí Emma postavit několika zákonům, je odhodlaná zjistit pravdu. Podporu nachází ve svém parabátai Juliánu Blackthornovi, ke kterém jí váže něco více, než jen spojení parabátai. Pozadu samozřejmě nezůstávají ani ostatní členové institutu. A že jich není zrovna málo.

Jak už jsem se výše zmínil, knihy Cassandry Clare se mi prozatím vyhýbaly. V plánu jsem neměl ani čtení její nové série, ale osud tomu chtěl, že se mi dostala díky spolupráci do ruky. Ze začátku jsem byl trochu vyděšený, protože kniha má něco málo přes 600 stran, i když to tak na první pohled nevypadá, a začátek byl trochu pomalejší. Musím popravdě říct, že tato obava ze mě hodně rychle opadla a já jsem se začal postupně zamilovávat.

Kupodivu to ovšem nebyl příběh, do kterého bych se zamiloval. Příběh je sice dobře promyšlený a má určitý vývoj a spád, ale v knize je jedna věc, která je mnohem lepší než hlavní příběhová linie a tím jsou postavy. Naprosto jsem se zamiloval do způsobu, jakým autorka vytvořila jednotlivé postavy a vztahy mezi nimi. Každá z postav má v této knize své místo a nenašel bych ani jednu, u které by mě nezajímal její osobní příběh. Ze začátku jsem se sice v některých postavách pletl, ale to se brzy spravilo, a to především díky obrázku, kde jsou jednotlivé postavy vyobrazeny, a který byl předpokládám součástí obalu americké verze knihy. Díky němu jsem si dokázal jednotlivé postavy lépe představit, ujasnil jsem si kdo je kdo a už jsem si jen užíval tu dokonalost, s jakou Cassandra Clare tvořila příběhy mezi jednotlivými postavami.

Postavy z Paní půlnoci
Co se té příběhové stránky týče, jsem s ní naprosto spokojen. Autorka sice zpracovává poněkud klišoidní téma, kdy se hlavní postava žene za pomstou svých milovaných, ale zpracovává ho zatraceně dobře. Děj je příjemně komplikovaný, ale ne moc, takže se v něm dobře orientuje a je do něho přidáno pár odboček, které ho příjemně rozvíjejí. V této knize není nouze o emoce všeho druhu, takže máte chvíli chuť se při čtení smát, chvíli jste příjemně napnutí, že se téměř bojíte dýchat a díky těm skvělým postávám jsem měl někdy pocity úzkosti, až mi bylo téměř do pláče z jejich osudů. Tahle kniha má prostě všechno.

Co mě na knize příjemně překvapilo bylo to, že i když jsem nečetl autorčiny předešlé série, tak mě skvěle vtáhla do děje a postupně mi vysvětlila všechno potřebné, co bych měl vědět, abych alespoň z části pochopil svět Lovců stínů. Sice v knize vyspoilerovala nějaké události z předešlých sérií, ale nebylo to nic tak zásadního, abych se nemohl do jejích předešlých knih pustit. A že o tom začínám silně uvažovat.

Temné lsti mají velké předpoklady k tomu, aby se staly další autorčinou silnou sérií. Tato kniha by měla zaujmout každého, kdo má rád fantasy příběhy, kde není nouze o magii, démony, víly a napětí, a to bez ohledu na to, zda četl předešlé série, které autorka napsala. Jako bonus k tomu dostanete skvěle propracované postavy, díky kterým bude mít problém knihu odložit. Nemůžu se dočkat, až se mi do ruky dostane druhý díl, a já se budu moci vrátit do světa lovců stínů a zjistím, co si autorka pro jednotlivé postavy přichystala.

HODNOCENÍ: 90%

Děkuji nakladatelství Slovart za poskytnutí recenzního výtisku a za to, že mě přivedlo do světa Lovců stínů. :)



čtvrtek 1. června 2017

Kouzelníkův únik z reality (Lars Vasa Johansson)


Červená sedačka uprostřed silnice, která způsobí autonehodu, magický les plný záhadných stvoření, sarkastický kouzelník a podivný tvor, po jehož zaklepání vás už nikdo nikdy nespatří. To vše najdete v knize Kouzelníkův únik z reality, která k nám přišla ze Švédska a rozprostřela na svých stránkách magický svět, který si podmaní mnoho čtenářů.

Anton se živí jako kouzelník a zrovna slaví své 45 narozeniny. Vede ve své podstatě nudný a osamělý život. To se samozřejmě odráží i na jeho povaze. Patří mezi ten typ lidí, kteří holdují sarkasmu a jsou věčně s něčím nespokojeni. Jistě by takový život vedl i dál, kdyby se mu do jeho cesty nepřipletla červená sedačka uprostřed silnice, do které bohužel narazí. Následně se ztrácí v národním parku Tiveden, kde je požádán mladou dívkou o pomoc s trháním květin a posléze smrtelně proklet. To se však dozvídá až po zaklepání na lesní chalupu, kde žije postarší pár, který Antonovy sdělí, že právě překročil magickou hranici a nachází se v čarovné oblasti.

Něčemu takovému ovšem Anton nehodlá věřit a bude trvat celkem dlouho, než se s takovou informací smíří. Času však nemá mnoho, protože se mu na čele tvoří černá skvrna, která představuje jeho smrtelné prokletí. Jediný, kdo mu může z této šlamastiky pomoci je lesní královna Hnojana, která mu uděluje tři zkoušky, které musí splnit. Nebude to však jednoduché, a o to méně, když se v magickém lese objevilo nebezpečí, které může čekat na každém kroku.

Ze severských zemí jsme zvyklí především na ostré detektivky a thrillery, i když sem tam se objeví nějaká ta výjimka. Kouzelníkův únik z reality je jednou z nich, protože spadá do žánru fantasy a Feel-Good románu. Musím se přiznat, že druhý jmenovaný žánr je pro mě naprostou novinkou, takže jsem netušil, co od této knihy přesně očekávat. Podle označení žánru bych se při čtení asi měl cítit dobře, a to se v jistém smysl podařilo.

Kniha je opravdu takovou pohádkou pro dospělé, kde se střetává realita s fantasy světem, a to příjemným a nenásilným způsobem. Vlastně jde o takový magický příběh, u kterého si čtenář příjemně odpočne. Postavy jsou vesměs příjemné, i když Anton by se dal označit jako pasivně agresivní jedinec, který na všechno nahlíží skrz prsty, ale přesto mu v jeho počínání fandíte. V příběhu se dále setkáváme s postarším párem potomků čarodějnic, jedním zlodějem, mladým párem, který je terorizován duchem prarodiče a se starou vdovou, která si nebere žádné servítky. Díky této skupině postav se Anton dostává do takových situací, které jsem mu opravdu nezáviděl.

Autor vytvořil příjemný svět magického národního parku, do kterého zasadil několik nadpřirozených postav. Nejsem si jistý, jestli tyto postavy jsou nějakým způsobem známe ze severské mytologie nebo pochází z autorovi mysli, ale ať je to tak nebo tak, do příběhu skvěle sedly. Nebude asi žádným překvapením, že mě nejvíce zaujala postava Nočního klepáče. Pokud se rozhodnete tuto knihu číst, tak na tom asi nebudete jinak. Už jen z toho důvod, že když přijde Noční klepáč na scénu, tak mi naskakovala husí kůže. Škoda že nedostal více prostoru.

Je celkem zvláštní, že kniha pro mě nebyla nikterak výjimečnou jako pro mnoho jiných čtenářů, ale zároveň bych nenašel nic, co bych jí vyloženě vytkl. Jediné co se mi na knize zdá trochu slabší, jsou ohlédnutí do Antonovi minulosti. Ty bych klidně vynechal, protože do příběhu nevnesly celkem nic objevného. Jinak se jedná o zajímavou knihu, s kterou jsem strávil pár příjemných dní. Rozhodně jí mohu doporučit, i když jsem od ní očekával něco trochu jiného.


HODNOCENÍ: 78%

neděle 28. května 2017

Královna stínů (Sarah J. Maas)


Královna stínů je čtvrtým dílem série Skleněný trůn, který u nás začal vycházet v roce 2015 v nakladatelství CooBoo. V tomto díle se Celaena, nyní již Aelin, vrací zpět do Zlomuvalu, kam jí žene touha pomstít svou rodinu. Ve Zlomuvalu se ovšem událo hodně špatných věcí a je na Aelin, aby vše uvedla do pořádku. 

V první řadě bude muset Aelin osvobodit svého bratrance Aediona, který se stal královským vězněm a v den princových narozenin ho čeká veřejná poprava. K jeho osvobození bude Aelin potřebovat pomoc svého bývalého zaměstnavatele Arobynna Hamela, ke kterému ovšem cítí nenávist, kvůli vraždě její první lásky Sama. V druhé řadě musí osvobodit prince Doriana, který v sobě nosí démonického Valga, jenž je pod nadvládou krále Adarlanu a ovládá princovo tělo i mysl. K jeho osvobození bude Aelin ale potřebovat magii, která je uvězněna a její osvobození je tak nezbytné.

Paralelně s Aelininým příběhem sledujeme i další osudy čarodějnice Manon Černozobé a její Třináctky, které se nacházejí v Morathu, kde pokračují ve svém výcviku s wyverny. Před Manon ovšem stojí mnohá rozhodnutí, která bude muset vyřešit, a to co nejrychleji. Už se totiž blíží čas, kdy osedlají své dračí oře a vydají se do bitvy. 

V této knize se setkáváme se starými známými, ale přibývá i mnoho nových postav. Seznamujeme se tak například s kurtizánou Lysandrou, která je Arobynovou partnerkou a Aelininou bývalou sokyní, Nesryn Faliq, členkou městské hlídky, Chaolovou pravou rukou a bývalou přítelkyní, anebo dívkou Elide, která touží po útěku od svého strýce a zaplete se tak s čarodějnicí Manon Černozobou. Všechny nové postavy jsou nám náležitě představeny, dozvíme se něco o jejich minulosti a v polovině knihy už působí dojmem, že je známe od prvního dílu. Je nutno říci, že mne všechny nové postavy okouzlily a neměl jsem problém přijmout kteroukoliv z nich. 

Sarah J. Maas započala tuto sérii jako young adult, ale tímto dílem mě opět přesvědčila tím, že už dávno netouží po tom, aby oslovila jen mladší publikum. Píše stále tím lehkým a čtivým stylem, ale hodně přitvrdila, a to nejen ve výrazech, ale v celkovém vyprávění příběhu. Královna stínů na mne působila opravdu temně a místy depresivně. V tomto díle není nouze o akční momenty, které jsou prodchnuty krvavými vřavami a nečekanými momenty. 

Jak už jsme u autorky ale zvyklí, nejde jen o akční momenty, co tuhle knihu dělají skvělým čtivem. Sarah J. Maas má talent na tvoření vztahů, a to jak přátelských nebo mileneckých, tak i nepřátelských. Zrovna tohle si v Královně stínů hodně užijeme, protože je plna nových postav a má přes 650 stránek, takže se do ní vešlo opravdu hodně z každého směru. Hrozně jsem si užíval ty vztahové linky mezi postavami. Bavilo mě sledovat, jak se Aelin s Lysandrou snaží vybudovat přátelství z nenávisti, kterou k sobě kdysi cítily a jistým způsobem se mi líbila i ta nevraživost a nejistota, která panovala mezi Chaolem a Aelin, i když mi to rvalo srdce.

Nejsem si vůbec jistý tím, jakým způsobem bude autorka v této sérii pokračovat, protože uzavřela hodně dějových linií, které se zdály pro sérii stěžejní. Ten závěr sice působil trochu násilně vykonstruovaný a mírně přetažený, ale nebylo to tak hrozné, aby to knize nějak výrazně uškodilo.  Jak ale autorku znám, rozhodně přijde v dalších dílech s novými zápletkami, které čtenáře dokážou znovu vtáhnout do děje a pohraje si tak s našimi emocemi. 

Když tedy tento díl zhodnotím jako celek, jsem s ním naprosto spokojený. Ze začátku se sice kniha četla trochu těžce, za což mohla jistá depresivnost děje. To ale brzy opadlo a užíval jsem si každou stránku této knihy. Určitě by mohla být kniha o dost kratší, ale v tomto případě by to byla velká škoda, protože všechno v tomto díle se zdá důležité, a ta omáčka kolem hlavního příběhu je prostě tak skvělá, že bych o ní nerad přišel. V téhle knize prostě všechno dokonale funguje a nic bych na ní nezměnil. Neubráním se tak tomu, abych opět vyseknul autorce poklonu, kterou si rozhodně zaslouží. Sarah J. Maas to opět dokázala a vtáhla mě do děje, kterým mě bavil a několikrát mi navodil infarktový stav. 


HODNOCENÍ: 99%