Moje ruka touží po meči (Marcus Sedgwick)

Hororový příběh ze 17. stol. se odehrává v zapadlé vesničce kdesi ve východní Evropě. Sníh se snáší do hlubokých lesů a z hrobů vstávají nemrtví. Ve vesnici vládne strach a panika. Postavit se vlastnímu strachu musí chlapec Petr a jeho otec, kteří žijí vyděleni od ostatních lidí. V boji proti nemrtvým pomáhá stará moudrost, kterou někteří považovali za pouhé pověry a babské povídačky. Přežití visí na vlásku

Tato kniha je všude prezentována jako hororová, s čímž by leckdo mohl nesouhlasit. Není to totiž klasický horor, kde by se to hemžilo nemrtvými a krev tekla všude proudem. Je třeba si uvědomit, že je příběh knihy zasazen do 17. století, takže se hororová atmosféra blíží ke knihám Drákuly nebo povídkám Edgara Alana Poa.

Neberte mě však za slovo. Oproti výše zmíněným knihám je tato kniha slabším odvarem. Trochu mi to přijde, jako kdyby autor vzal nějakou legendu s upírskou tématikou a rozšířil jí, aby vznikla kniha. Neříkám, že se to autorovi nepovedlo, ale mohl se s knihou popasovat i lépe.

Spíše než na postavy upírů, se autor zaměřuje na atmosféru, kde vsází na zaručenou klasiku. Všude plno sněhu, kterého přibývá, neznámé zlo, které bloudí v okolí vesnice a oběti, kterých přibývá. Přesto však autor používá i zajímavé prvky, které povětšinou souvisí se životem v 17. století. 

Jak už jste tedy mohli poznat, jedná se o knihu s upírskou tématikou. Upíři zde však nejsou těmi bytostmi, na které jsme v dnešní době zvyklí. Pracuje se zde s bytostmi prvotních upírů, které jsou dnešnímu čtenáři téměř neznámí. Stejně tak jsou neznámé i metody, kterými se postavy vypořádávají s nemrtvými. O některých jste jistě už slyšeli, ale některé vás překvapí.

  Autor na konec knihy přidal i doslov, kam přidává informace o bytostech, s kterými v knize pracuje. A že to bylo poměrně zajímavé čtivo.

Kniha se čte poměrně dobře, a protože má jen 158 stran, jedná se o knihu, která se dá přečíst během jednoho odpoledne. Sice po dočtení nebudete mít pocit, že jste přečetli něco převratného, ale podle mě nebudete ani zklamáni a nebudete litovat času, který knize věnujete. Obsahuje totiž zajímavé prvky a kapitoly, které vás při nejmenším zaskočí. 

Pokud tedy nad přečtením této knihy uvažujete, určitě se do ní pusťte, protože nebudete litovat. Nenechte se odradit špatnými ohlasy, které kniha většinou má a dejte jí šanci. Odložit jí přece můžete vždycky. 

HODNOCENÍ: 69%

Dědička ohně (Sarah J. Maas)

Celaena Sardothien se ještě nevzpamatovala z událostí, které jí potkaly v předešlém díle a už na ní čekají nové, které jí mohou změnit celý její dosavadní život. Cestuje totiž do Wendlynu, země víl, kde se setkává se svojí tetou Maeve, která zemi vládne. Není to však příjemné shledání a Celaeně nezbývá nic jiného, než vyhovět přání její tety a podrobit se výcviku, který jí přiblíží k jejímu vílímu původu a změní její život od základů. Výměnou za vykonání výcviku, Maeve Celaeně prozradí tajemství, kterými jsou obestřena znamení sudby, a jak se dají využít. Dokáže však Celaena projít zkouškou a osvojit si potřebné dovednosti?

Ani v Adarlanu příběh nestagnuje a setkáváme se tedy i s Chaolem a Dorianem, jejichž příběh pokračuje i bez Celaeny. Oba naši hrdinové se musejí vypořádávat s postavou Aediona Ashryvera, který je královým válečníkem, nezkrotným sukničkářem a nelítostným zabijákem. Mezi těmito třemi účastníky dochází k mnoha potyčkám a projevům nenávisti. Brzy však dojde ke zlomu, který je donutí spolupracovat.

Do příběhu vstupuje i třetí strana, s kterou jsem v žádném případě nepočítal. A to čarodějnice. I ty bojují na straně krále Adarlanu a mají se stát součástí jeho vojska. Čarodějnice v čele s Manon, jenž v těchto pasážích sledujeme, se vydávají do hor, kde se mají podrobit výcviku, ke kterému využijí tajemství, které král Adarlanu skrývá v horských jeskyních. Co se v jeskyních skrývá vám říkat nebudu, aby jste byli překvapeni a uchváceni, jako jsem byl já.

Dědička ohně je knihou, která rozhodně předčila má očekávání. Docela jsem se bál, že si autorka nedokáže dostatečně poradit se začátkem knihy, protože jsem čekal, že se bude začátek odehrávat na lodi. Naštěstí se tak nestalo, loď se nekonala a začátek knihy mě hned zatáhl do příběhu a už mě nepustil.

Na knize je znát, že už jde do tuhého a nad našimi hrdiny se stahují nebezpečná mračna. Sarah J. Maas moc dobře ví, jakým stylem chce příběh vyprávět a jednoznačně se jí to daří. Zatímco první díl byl jednoznačně zařaditelný do young adul žánru, u Dědičky ohně už bych musel hodně přemýšlet, zda by do tohoto žánru správně zapadla. Spíše bych jí označil za čistou fantasy knihu, která by nemusela zklamat ani toho největšího fanouška fantasy žánru.

Ne že bych chtěl tuhle sérii nějak přirovnávat nebo poměřovat, ale v tomhle směru mi to trochu připomíná sérii Harryho Pottera. Zatímco první díl začínal jako „pohádka pro děti“, poslední díl byl knihou, kterou bych dětem do ruky moc nedával. Přesně takový pocit mám i u této série.

Moje další obava z této knihy byla ta, jak si autorka pohraje s příběhem Chaola a Doriana, když nebudou v přímém spojení s Celaenou. I tato obava však byla rychle smetena z mé mysli, protože i s tímto problémem si Sarah J. Maas dokázala skvěle poradit a rozehrála s nimi příběhy, které mě bavilo sledovat.

Především mě překvapil příběh, který si autorka připravila pro Doriana, který se stále potýká se svojí nalezenou magickou stránkou. Sledovat Dorianův příběh mě bavilo a užíval jsem si je plnými doušky. Bohužel se opět ukázalo, že se si člověk u této série nemůže být ničím jistý.

Velkým překvapením pro mě byly čarodějnice, o kterých se v této knize dozvídáme celkem dost. Dozvíme se, jaké druhy čarodějnice se po této zemi pohybují, jejich vztahy mezi sebou a trochu té historie, která je provází životem. K tomu přichází hlavní dějová linie, která jejich příběh provází a mně spadla čelist. Něco takové jsem já osobně nečekal, a byl jsem velice příjemně překvapen. Vypadá to, že čarodějnice ještě neřekli poslední slovo a ještě hodně dějem zamíchají.

Co se Celaenina příběhu týká, nemohl jsem občas věřit tomu, co čtu. Celaena prochází výcvikem, kterým ji provází princ Jeřáb, a který si rozhodně nebere servítky. Celaena si nejednou projde peklem a sáhne si na absolutní dno své existence. Teprve až teď je opravdu znát, že jde o opravdu silnou postavu, která se dokáže vypořádat s nástrahami života a i s nástrahami, které pro ni přichystal král Adarlanu.

Když vezmu v potaz grafickou stránku knihy, nemám si téměř na co stěžovat. Obálka je snad nejlepší z celé série, ale to neplatí o zadní straně, která mi k přednímu obrázku moc neseděla. Nejvíce mě na knize jako takové vadilo to, že se mi přenášením knihy začal ošoupávat název knihy, který je na přední straně obálky. To mě opravdu mrzelo, protože na té oranžové barvě je to dosti znát, ale nedá se nic dělat. Je to spíše moje chyba, že jsem knihu přenášel, ale upozorňuji vás tímto dopředu, že i vám by se tohle mohlo stát.

Po příběhové stránce si nemám už vůbec na co stěžovat. Nenastala snad jediná chvíle, kdy bych se u knihy nudil, a to je co říct, když má kniha 536 stránek. Příběh naopak nabýval na intenzitě, a to někdy až do takových rozměrů, že mi spadla čelist a já jí musel téměř hledat někde pod stolem. Knihu jsem četl kvůli nedostatku času čtrnáct dní, a vůbec toho nelituji. Naopak jsem rád, že jsem mohl strávit více času v tomto světě a mohl sledovat osudy všech hrdinů, i těch nových, kteří mi čím dál více přirůstají k srdci.

I když jsem to říkal i u minulého dílu, musím tuto větu prohlásit i zde. Sarah J. Maas mě opět dostala a je neuvěřitelné, že se jí to opět povedlo. Pevně věřím v to, že se jí to povede i s dalším dílem a několikrát si pohraje s mými pocity a pokusí se roztrhat moje čtenářské srdce. Už se na to nemůžu dočkat.

HODNOCENÍ: 98%

Poslední navěky (Soman Chainani)

Sofie a Agáta, dříve nejlepší přítelkyně, nyní sokyně, si myslely, že nastal konec jejich příběhu, když se jejich cesty rozešly. Agáta se po boji s Krutopřísnou schovává s Tedrosem v Gavaldonu a Sofie žije se Školníkem v jeho věži. Zdá se, že obě našly své „šťastně až navěky“, avšak Fabulář touží jejich příběh dále vyprávět a přepsat. Ale tentokrát nejde jen o jejich pohádku.

 Zlo ovládlo Nekonečný les a všichni zloduchové a čarodějnice z pohádek se vrátili, aby se pomstili a změnili své příběhy. Chtějí proměnit svět dobra a zla v temnou říši, které by vládla Sofie, a jen Agáta a Tedros jim a stojí v cestě. Jak dopadne poslední navěky v pohádkové říši?

Závěrečný díl Školy dobra a zla, byl u mě velmi očekávanou záležitostí a byl jsem velice zvědav, jaký závěr si pro nás autor přichystá. I když tato série nepatří zrovna mezi mé nejoblíbenější, na závěr jsem byl zvědav a nemohl jsem si ho nechat ujít!

Hned od prvních stran mě překvapila změna, k jaké ve vyprávění došlo. Zatímco na předešlých knihách bylo znát, že je určena pro mladší čtenáře, tato kniha hned od začátku začala působit poněkud dospělejším a rozhodně temnějším dojmem. Pro mě to byla vítaná změna a do příběhu jsem se začetl bez jakýchkoliv problémů.

Co si však kniha ponechala a co mi trochu opět kazilo náladu, bylo chování některých postav. A to zrovna těch nejhlavnějších. Autor ve svých knihách tlačí na pilu a chce do nich vložit zábavné momenty, které ovšem nejsou nutné a z mého pohledu knihám ubližují. Nejde však o nic tak hrozného, aby mi to bránilo knihu dočíst.

Do příběhu vstupují i některé nové postavy, které jsou poměrně zajímavé a některé postavy z předešlých dílů, kterým se nedostalo tolik prostoru, v závěrečném díle vystupují do popředí. Celkem mě zaujaly některé postavy z ligy 13 (kdo četl, ten ví), ale přišly i postavy, které mě vyloženě vadily. Například mě nudily pasáže, kde se ke slovu hodně dostává Merlin.

Možná jsem i očekával, že závěrečná bitva bude o něco epičtější a propracovanější, ale spokojil jsem se i s takovou bitvou, kterou nám autor předložil. Celkový závěr byl zvláštní, ale vlastně proti němu také nic nemám.

Po grafické stránce je kniha naprosto skvostná. Hezky se kouká na obálku, ilustrace v knize hezky doprovází příběhovou linii a z čeho jsem nemohl spustit oči, je předsádka. Ta je vykreslena naprosto nádherně, stejně jako tomu bylo u předešlého dílu, Svět bez princů. Po této stránce není knize co vytknout.

Když celkově knihu shrnu, měla své rezervy, ale přesto jsem si jí užil. I když měla něco málo přes 500 stran, přečetl jsem ji celkem rychle a nepřišel ani moment, kdy bych si řekl, že knihu odložím. Protože nejsem skalním fanouškem této série a hodnotím ji lehce nadprůměrně, neměl jsem od závěrečného dílu téměř žádná očekávání. Dostal jsem ale zajímavý příběh a důstojné zakončení série.

HODNOCENÍ: 80%

Grim přízrak (Åsa Larsson, Ingela Korsell)

   

Poté, co se Alrik s Viggem  přištěhovali do Mariefredu, se téměř ihned pustili do boje proti zlu, které se v tomto městě vyskytuje. Ne jinak je tomu i v druhém díle. V tomto pokračování, které nese název "Grim přízrak", se  setkáváme opět s hrdiny, které jsme poznaly v předešlém dílu a příběh začíná přesně tam, kde byl v prvním díle ukončen. V lese, kde něco ošklivě roztrhalo jelena. Kdo mohl něco takového udělat?!

Touto záhadou se zabýváme v celé knize. V Mariefredu se objevuje záhadný tvor, který napadá nejen zvířata v lese, ale i místní obyvatele. Alrik a Viggo se snaží pátrat v knihovně po informacích, které by je přivedly ke zjištění, o jaké monstrum se jedná a zda proti němu lze nějakým způsobem bojovat. Podaří se bratrům vyřešit i tuto záhadu?

Po přečtení prvního dílu bylo naprosto jisté, že si druhý díl budu muset přečíst, protože skončil tak moc otevřeně, že to prostě nešlo jinak. Hned co jsem druhý díl otevřel, přišlo mi, jako bych knihu nikdy nezavřel, protože začínáme přesně tam, kde jsme v předešlém díle skončily. 

Ani u tohoto dílu tomu není jinak a kniha má otevřený konec a co víc, opět skončila v nejnapínavější chvíli. Věřím, že další díl bude na tento navazovat úplně stejně, jako tomu bylo u tohoto. Skoro to na mě působí, jako kdyby autorky psaly jeden dlouhý příběh, který posléze rozebraly na menší úseky a rozdělily do několika dílů.

Příběhově se mi tento díl zamlouval o trochu více, než díl první, ale opravdu jen o malý kousek. I když je tato série určena pro mladé čtenáře od 10 let, nevidím žádný problém v tom, aby si knihu přečetl i dospělý čtenář. I já už jsem více než dvojnásobně starší, než cílové publikum, ale příběh je natolik zajímavý a jednoduchý, že se jedná o oddychovou četbu, která snad nikoho nezklame.

Autorky se rozhodly v této sérii čerpat ze severské mytologie, což knihám rozhodně svědčí, protože není tak moc známá, ale o to více je zajímavá. V hororovém konceptu navíc vytváří něco, co prostě chcete číst. Autorkám se to prostě podařilo.

Příběh je opět doplněn i o ilustrace, které má na svědomí tvůrce komiksů, Henrik Johnsson. Tyto ilustrace děj krásně dotvářejí a zvyšují tak zájem o další díly, protože stejně jako příběh, i ilustrace jsou v této knize návykové.

Pokud se této sérii vyhýbáte, protože si myslíte, že nejste v cílové skupině, pro kterou jsou tyto knihy určeny, rozhodně se nebojte a knihy si přečtěte. Myslím si, že rozhodně nebudete zklamáni a možná získáte i novou sérii, která pro vás bude zajímavá a bude vás provázet pár večery, které vám jistě zpříjemní.

HODNOCENÍ: 80%